Úvodní stránka

Měření ionizujícího záření

Různé vlastnosti záření se charakterizují vhodnými fyzikálními veličinami. První veličinu pro posuzování aktivity radionuklidů definovala už roku 1911 Marie Curie. V současné době jsou tyto veličiny a jejich jednotky stanoveny mezinárodními úmluvami, mezi nejdůležitější patří aktivita, dávka a dávkový ekvivalent.
Aktivita radionuklidu je veličina, která udává počet radioaktivních jader, která se rozpadnou za 1 sekundu. Jednotkou je 1 Bq (becquerel)
Dávka je veličina, která udává, kolik energie ionizujícího záření pohltí 1 kg látky. Jednotkou je 1 Gy (gray).
Tkáně živých organismů nepohlcují všechny druhy záření stejně. Tato závislost se vyjadřuje tzv. jakostním faktorem q. Nejméně je tkáněmi pohlcováno záření beta, gama a rentgenové záření - jejich jakostní koeficient q = 1. Neutronové záření tvořené pomalými neutrony je pohlcováno víc (q = 5) a nejnebezpečnější je záření alfa a proud rychlých neutronů (q = 10 až 20).
Dávkový ekvivalent je veličina, která vyjadřuje biologickou účinnost jednotlivých druhů záření. Vypočítá se jako součin dávky záření a jakostního faktoru. Jednotkou je 1 Sv (sievert), častěji mSv.
Ionizační záření je všude kolem nás a každý člověk obdrží ročně dávkový ekvivalent kolem 2,5 mSv. Přispívá k tomu hlavně záření z některých hornin, kosmické záření, záření vznikající rozpadem radonu a ozáření při rentgenovém vyšetření. Ze žádného z těchto zdrojů neobdržíme ročně víc než několik desetin mSv. Škodlivé účinky záření ze však začínají projevovat až při dávkách mnohem vyšších, přesahujících 250 mSv.